Tenkrát poprvé jsem viděl průsvitné bytosti, které se pohybovaly, mluvily a cosi vyzařovaly.
Zatímco můj kamarád Egon vyzařuje cosi iritujícího, tyhle holky byly jasně veselé, jen málo toho vymyslely a o to více byly definicí moc hezkého slova: lascivní. Ono se to těžko popisuje, ale průsvitné šaty na průsvitné bytosti ženského pohlaví, které ostatně bylo poměrně dobře vidět, to jen tak nepotkáte.
Jestli jsem to správně pochopil, ty holky tady zastaly roli alarmu. Ptaly se na heslo. Jak mi pak někdo vysvětlil, to první je jednoduché asi jako náš PIN. Máte pár vteřin na odpověď. Když si nemůžete vzpomenout, třebaže vám při pohledu na ty holky naskočí drobet jiné myšlenky, tak to potom už se od vás čeká, že správně zodpovíte malý kvíz.
Ale tady to není v podobném stylu, jako když si třeba zakládáte nový emailový účet, vyberete jednu z typických otázek a na ni odpovíte. Uložíte jako zálohu pro případ, že si nevzpomenete na heslo.
Ty průsvitné nahotinky vám přijdou s otázkou z vašeho vlastního soukromí a vůbec nejde předvídat jakou. Zeptají se, proč v pondělí nenosíte spodní prádlo nebo kolik vážíte.
Tady to berete tak, že PIN je dobrá věc. PIN je na vaší straně.
Zvlášť když si vedete domů hosty a máte přede všemi vykládat, jak říkáte své tchýni, když ona u toho není.
Ano, tím hostem nejspíš bude tchýně. Ty holky prostě nebaví, když se vás musí vyptávat a mají za to, že by bylo lepší předtím zadat správný PIN. Upřímně řečeno, všechny umělé bytosti jsou docela škodolibí a nafoukaní zmetci, kdyby vás tedy zajímal můj názor.
Pamatuju se, že jsem se taky ptal, jak to vypadá, když tenhle druh alarmu přejde z pohotovostního režimu na poplach. Chápete. To, když neodpovíte správně, případně budete trvat na své důstojné pozici pána domu a neodpovíte vůbec.
Tak prý bez sirény a blikání a těchhle blbinek se to taky neobejde. Víc mi neřekli. Kromě toho, že to nikdo jen tak ze zvědavosti nezkouší. Nelíbilo by se vám to. Ani trochu.
A ne, nejde resetovat ty holky bez zodpovězení dotazu.
Co jsem tak později viděl, většina si vybere jako obraz svého alarmu psa, koalu anebo pokud je to člověk, tak docela nudně vyhlížející týpek v naprosto neprůhledném ohozu.
***
Dovnitř téhle části knihovny za námi vtrhly tak tři tucty maníků v parádních černých uniformách, za které by se nemuseli stydět ani ve Star Treku. Prakticky žádný krk, mohutné hrudníky a silné nohy.
Netuším, jak se používají zbraně, které drží, ale tipnu si, že to má bolet. Hodně bolet. Jsou to dlouhé hole zakončené dvojitým ozubeným ostřím, co ale vypadá, jako že navíc vydává nějakou energii.
Jejich pochod je fascinující. Jde z nich děs, takový ten, co vidíte na starých záběrech, kde černobíle pochodují nacisti. Tam už víte, k čemu to ovšem směřovalo.
Tady vím prd. Ale tuším, sakra tuším.
Je jasné, že se mám bát. Je zřejmé, že jsem vyděšený k smrti, ale beztak nedokážu než fascinovaně zírat. Pochodové tempo. Krok, krok. Krok, krok. Jsou brilantně sladění, precizní.
Nezastavitelní.
Dva z nich se oddělili od přísně pravidelné jednotky. Ta choreografie pochodu je pořád dokonalá, jako by to trénovali už roky. Než byste řekli Žluma, jsme v obklíčení.
Já, můj oblíbený rádce a okolo nás tihle vojáčci jak od Matella. Pro velké kluky.
Nechali nám čtverec tak tři na tři metry, vprostřed toho stojím já a Žluma, oba se tváříme zhruba tak stejně důstojně. Já asi o něco víc naštvaný.
Ostatní spoluvězni Knihovny se vytratili. Ti týpci v černém jim to nakázali. Taky bych šel, ale vypadá to, že s námi mají jiné plány.
Civí na nás, ani nemrknou. Není to pohled plný nenávisti. Je to mnohem horší. Tihle namakaní ozbrojení týpci čekají na rozkaz.
Můj jedinečný rádce Žluma se ke mně nakloní.
Povídá.
„Nezavoláme strážce knihovny?“
Chce se mi řvát.
Chce se mi hulákat: A to tě napadlo až teď?
Ale k čemu by to bylo, že.
Taky se k němu nakloním.
Povídám.
Buď tak laskav.
***
Pochopitelně, Knihovna není tak úplně, co pod tímhle názvem čekáte. Není to jen o knihách, není to jen o informacích. To bych se musel rozepsat o tom, co tu znamená myšlenka jako taková. Je jí vlastně přiřazen status hodnoty.
Někdy příště vám povím o těch blocích knihovny, kde potkáte minulost i budoucnost, jestli vyjde chvilka, tak zmíním i cestování časem a tak. I když je tu hodně o dost zajímavějších částí, třeba ta se sny. Doslova. Vzpomenete si, co se vám zdálo jako desetiletému capartovi a ten sen se opakoval a trochu se i posunoval a vám se úplně jako tenkrát zastaví srdíčko, ale jen skoro. Je zvláštní, že prý neexistují šťastné sny, to jsou jen někteří tak odolní, že vidí jen to dobré tam, kde jiní běsní hrůzou a cukají sebou ve spaní, zalití potem a do dlaní vyryté půlměsíce od vlastních nehtů.
Ovšemže se nestane, že by vás poslali mezi regály. Tohle bylo běžné tak před sto, sto dvaceti lety.
Musím říct, klobouk dolů před místní navigací. Ty vám čtou myšlenky a nápisy na zdi u šipek jsou odpovědí přímo na to, co právě hledáte. Osobně si myslím, že by měly držet vkusně neutrální tón, i když narazí na nechápavého pitomce, který pokládá pořád dokola ty stejné otázky. Není jeho chyba, že neví, co je to pastrouk nebo pikadůr. Nebo čím potěšíte rusalku.
Dobré je, že pokud vám takhle naměří IQ pod úroveň debility, zdarma vám přidělí průvodce, který by měl s vámi projevit větší trpělivost. Většina je pro to i trénovaná.
Já kretén si při slově průvodce vybavil Žlumu a byl to čistý reflex.
Jenže hned pak stojí ten zmetek hned vedle mě, podívá se na mě, protočí oči a řekne něco v dávno mrtvém jazyce a já bych se nejradši sebral a šel pryč. To se ale nemůže, to je ilegální. Jak jednou projevíte hlad po informacích, ten je nadřazen vašemu vlastnímu právu změnit občas názor.
Jestli se vám to nelíbí, prosím. Klidně se tam běžte hádat. Pravděpodobně vám při druhé návštěvě pustí právě vás, jak se tam vztekáte a myslí to jako prevenci a vůbec si nedají vysvětlit, čím vás právě naštvali i tentokrát.
Jak popsat tolik informací v tomto světě?
Kouzelný labyrint z průsvitných desek a všudypřítomné hologramy, které čtou myšlenky vám, a hlavně vašemu průvodci. Ve zkratce.
To bychom tu byli dlouho, kdybych se nimral v tom, co se v labyrintu děje. Stejně jako já si musíte vystačit s útržky informací, které mi servíroval můj skromný přítel Žluma.
Já vás tedy zkusím ušetřit nadávek, což on rozhodně ani nezkusil.
Pozitivní je, že o Ničiteli světů má knihovna mrtě informací. Často s obrázky, něco je spíš o něm, o mně, jako o legendě, něco může být pravda. Knihovna mne zahltila daty a údaji a citáty a příběhy. Neuvěřitelnými příběhy. Jak říkám, informací bylo dost.
Ti lidi tady ze mne mají opravdovou hrůzu. Jsem tu Antikrist, mesiáš zvěstující peklo. Ano, bojí se mne. A ještě víc mne nenávidí.
Našel jsem svědectví. Příběhy. Evangelia.
Ale ani trochu se mi nelíbily.
Všechny do jednoho se shodují, že dříve nebo později, Ničitel světů fakt špatně skončí.