Osm ohnivých balónů velkých jako menší dodávka vyšlou bojovníci v mých barvách stylem kuželkové koule, ty vlítnou mezi armádu v modrém. Obří žhavé koule zapalují a drtí a zabíjí, válečníci v královském žoldu vyřvávají kouzla, zkouší tu a tam údery sekerou nebo zdrhají.
Víc zdrhají.
A to jsem přitom neřekl víc, než jen „pomeranč“.
Rudá armáda, ta, co bojuje v mých barvách, tak ta zvedne do výšky meč, a tak jako ztuhne.
Mám dojem, že je opět řada na mně.
Zatímco moje matka láskyplně Soroškovi obírá žábra, snažím se rychle vymyslet, co teď. S tím pomerančem jsem se nějak trefil. Co můžu ztratit, když zkusím další zcestný výkřik.
„Bota.“
Vidím, jak se střed mojí armády začíná stahovat a taky si všimnu, jak se stahují rty mé drahé matky. Ani jedno nevěstí nic dobrého.
Jenže v ten moment se celý pravý střed nepřátelské jízdy zbortí. Koně jdou k zemi, někteří se zlomenýma nohama, jiní úplně mrtví. Pod sebou často drtí své jezdce, je slyšet bolestivé ržání i výkřiky a také dost peprných nadávek.
Zachytím zvuk, který si neumím zařadit a pak se stane něco, co už jsem si zařadil bez problémů.
Náš přední voj lehne popelem.
Přesně tak to myslím.
Žádné vznícení, žádná střelba, ohnivá děla nebo tak. Ani kouzlo hořící déšť nebo zuřící ohniprdelník. Kulový blesk či rozevřený chřtán země. Žádné plamenomety a hořící šípy, ba ani bomba s obsahem čehosi, co v kontaktu s kyslíkem moc pěkně hoří.
Nic.
Zkrátka ti hoši běží a pak prsk, všichni do jednoho úplně zmizí, popel se rozptýlí a nechá trochu smradu, jejich štíty prásknou o zem a to je vše.
Kromě toho, že má matka nespokojeně mlaskne.
Sorošek se rozhodne krapet se protáhnout, propluje okolo mne a tak, že to Libuše nemůže vidět, jak mne míjí, víčka shrne nahoru, docela zavře oči a laskavě se mi pochlubí všemi řadami příšerně ostrých zubů.
Dole pod mraky armáda s liškou ve znaku ztuhne a čeká. Jako by potřebovali zatracený rozkaz i proto, aby se poškrábali na zadku.
„Prdlajs,“ povím znechuceně. Přece nemůže být pro mou rodinu problém koupit si dobrého vojevůdce a já bych tady ze sebe nemusel dělat pitomce.
Její excelence pochvalně poplácá svého mazla po žraločí hlavince, jakože hodný kluk, když se vrátí a plave, nebo to aspoň v té mlze vypadá, že plave těsně okolo ní. Netuším, jestli by bez té mlhy, oba pařáty viditelné a tak, nemám ponětí, jestli by vypadal méně zlověstně. Co vím jistě, že netoužím to zjistit.
Do záznamu.
Věděli jste, že slovo prdlajs vám dá v bitvě ohromnou výhodu?
Aspoň v té mé to tak bylo.
Až v ten moment jsem si všiml formace obřích zmutovaných klíšťat, skoro určitě nějak pěkně alchymisticky vytuněných, aby nemoc, kterou přenášejí, byla smrtelná do tří vteřin. Nebyla to hezká smrt. Dávení a plynem rozervaná břicha.
Tyhle hmyzí zmetky jsme naštěstí měli ve svých řadách.
Ohavná brigáda přerostlých roztočů v rudé uniformě se vrhla na naše nepřátele a kosila jejich řady efektivněji než pověstný tyfus. Plochá těla se nemotorně plácala, o to šikovněji kusadla cvakala, jak okolo sebe prskala jed. Mohl jsem být na sebe pyšný, kdyby to nebyl fakt dost odpudivý výjev.
V odpověď naši schytali pár desítek tisíc šípů. Nic ohromujícího. Čtvrté a další řady překročily krvácející první řady a hraje se dál, že.
Moje drahá matka cosi pronesla a pak to došlo i mně. Tím celkem nechutným útokem jsme právě srovnali počty. Odteď byly síly vyrovnané. Armáda z Dobroslavic po půlhodině boje, kdy si ani všichni vojáci nestačili seknout nebo aspoň od plic zahulákat, tak to jsme zlikvidovali dost nepříjemnou přesilovku, a já měl navíc další báječné slovo na jazyku.
Copak to asi provede s naším nepřítelem.
„Snaž se to teď nepodělat,“ povídá Libuše tou svou nádherně tvarovanou pusinkou. A já mám fakt vztek.
Taková malá vsuvečka o Její Excelenci.
Doneslo se ke mně, že celé panoptikum jejích milenců se před návštěvou v loži mé drahé máti má možnost pomodlit a uzavřít cosi jako obdobu životní pojistky. To když dostanou adresnou tištěnou pozvánku na skleničku Bordeaux. Tato část Francie přestala existovat před skoro sto padesáti lety, když se o ni porvali Němci, kteří ji chtěli, se Španěly, kterým zrovna patřila.
Sklenička Bordeaux je takový eufemismus pro vykoupej se, navoň ptáka a vezmi s sebou netopýří tuk jako kondom. Traduje se historka, že nějaký pitomec došel s navoněnou sovou, ale i v tomhle světě mají své hoaxy.
Tu pojistku prý si ještě žádná rodina netroufla vybrat, když se jejich syn, otec či děd našel ohryzaný od krys kdesi u odpadové roury.
Taky se říká, že se ještě nestalo, aby pozvaný milovník nedorazil. Z malé části za to asi může i strach, ale i když se tématu matka versus milenec snažíte vyhnout, jak to jde, pojďme si nalít čistého vína. Moje matka je opravdu cosi extra. Někdo tvrdí, že bráno v potaz, co všechno se prý v její loži už událo, prý že stojí za to užít si to a zemřít.
Chris tvrdí, že nemáme otce. Já si začínám myslet, že naším otcem je prakticky skoro každý.
Jsem synem národa. A ledové mrchy.
A ne, taky mi to nepřijde zase extra vtipné.
Tak se stane, že chci pronést „Lodní stěžeň“, ale vypadne ze mne „Ledomrdka.“
Sotva jsem to stačil doříct, hned jsem věděl, že je něco sakra špatně.
Točí se mi hlava a oči pálí tak, že je musím zavřít.
Závrať přejde do takového toho pocitu, jako že padáte a nejde to zastavit. Zrovna když přestanu bojovat, ve chvíli, kdy moje mysl byla příčetná jen z malé části a já si řekl, ať si žaludek dělá co chce, tak to přišel tvrdý náraz.
Prásk.
Vyrazilo mi to dech.
Levá polovina těla, na kterou jsem dopadl, mi přijde zčásti mrtvá a zčásti snad i chci, aby byla mrtvá. Není to možné, sám tomu nevěřím, ale řekl bych, že jsem si nezlomil ani chrupavku. A to mi vysvětlete, když už si kdosi dal práci s debilním kouzlem, co mi zajistilo sešup dolů z mraků na zem bez újmy, fakt by to bylo tak moc přidat nějakou fičurinku, aby to tak příšerně nebolelo?
Docela jistě jsem ze sebe vyvrátil část obsahu žaludku, jenže to už mi bubínky v uších skoro praskly a já začnu řvát a trochu se mi uleví. Řve nás víc, huláká nás fakticky hodně a celý ten vřískot okolo tak blízko, že jsem se přinutil postavit na nohy čistě abych mohl zařvat na ty uječené zmetky, ať sakra drží hubu.
Najednou nejsem nad mraky, ale tam dole. Okolo mne sice ten obranný štít, jako mají ostatní v moc prima barvách mé urozené rodiny, ale taky tisíce a desetitisíce nepřátel, kteří ihned pochopili, že zabít mne je jako vyhrát tuhle bitvu.
Jsem takový žolík.
Jackpot.
Vítězný los v loterii.
Nemůžete mi vážně mít za zlé, že mne to úplně nenadchlo.
Moje armáda s liškou na štítě dělala, co mohla, aby mi udržela hlavu na krku. A u toho vojáci trousili poznámky mým směrem, které se mi ani trochu nezamlouvaly.
Začal jsem mít silný pocit, že jedůvky proti mé matce mi zvlášť v její přítomnosti budou způsobovat nemilé potíže. Jenže neříkala drahoušek mátinka jen před chvílí, že si ještě nemůžou dovolit nechat mne zabít? Tak snad se za poslední hodinu na tom tak moc nezměnilo. I kdyby jen proto, že musí být fakt zábavné sledovat, jak si v tomhle úplně cizím světě chytře vedu.
Zablácení, zakrvavení chlapi okolo mne pořád ještě hulákají a já pochopím.
Chce se, ať zase pronesu nějaké to moudré slovo.
Zatraceně, jsou to vojáci, tohle je bitva, tak snad jim nemusím každých pár minut připomínat, že by měli drobet zabojovat.
„Sklapněte!“ houknu na ně zpátky a vida.
Celá ta moje tlupa neandrtálců v rudých barvách se rozeběhla do stran rychleji, než umí frciandry rozhodit nožky. Roztáhli se do šířky jako dlouhá zpocená nudle a pak se obě křídla vydala nahoru a k sobě jako když chcete rozlousknout ořech. Myslím, že jsem to viděl v nějakém filmu a byla to paráda sledovat naživo.
Neberte to jako že si pořád stěžuju, ale fakt je o moc větší požitek hezky pozorovat tu kouzelnou řež z bezpečí mraků.
Takhle jsem zůstal sám trčet v poli jako zapomenutá papuče na pláži.
Všiml jsem si toho, když se přede mnou objevil o dvě hlavy vyšší a o tři překvapené idioty širší Tarzan s býčí hlavou. Oháněl se masivní dvousečnou sekerou, zatím co já, jen pro připomenutí, u sebe neměl ani nůžtičky na nehty.
Se šťastným úšklebkem na zjizvené tlamě se rozpřáhne, na chvíli zaváhá, asi že zvažuje, jestli bude větší sranda mi ukrouhnout hlavu, nebo začít třeba s rukou.
Přemýšlím, jestli bych neměl utíkat. Zase ale kam vlastně?
Jenže to už ta hora svalů odlítne stranou a na jeho místě se objeví ještě větší, slintající fialová stvůra s jedním ošklivým okem a maličkatýma rukama. Nebyla to zase taková sranda, jak by se mohlo zdát, v těch ručkách svírá fialový křišťál ve tvaru vánoční hvězdy a v něm prťavý a černý a hlavně naprděný pidimužík, co se právě rozmáchl svou pidirukou, aby na mne poslal obří fialové pavouky.
Už se začali klubat a měly jich být stovky.
No není hezké, když se rvou o vaši přízeň?
V ten moment po mně skočí pětice trpaslíků s rozplácnutými nosy a pisklavým hlasem prý ať se vzdám. Čímž pádem rozkošná pavoučí armáda jeden po druhém skáče tím směrem, kde jsem ještě před chvílí stál.
I když se ta odpudivá kolonie chlupatých osminožců žene kamsi asi metr ode mne, nemůžu říct, že by se mi vysloveně ulevilo.
Abych vás nenudil vlastními trampotami, tak bitva armád nerušeně pokračuje. Naše křídla pod rudými prapory nakonec ta ramena nůžek nesklapla. Vypadá to, že i královští mají mezi sebou šaška hrajícího obrácené šarády.
Ze země totiž začaly vylézat žlutomodré lidožravé stonožky a jako piraně se sesypaly na naši statečnou armádu s velitelem, co na zemi blbne s trpaslíky. Musím se pochlubit, že jsem nezapomněl na své generálské povinnosti, a tak zatímco se válím v blátě a snažím se popadnout dech, bolestí heknu „do háje fialovýho“.
Samozřejmě byste rádi slyšeli, co tohle krásné zaklínadlo způsobilo v radách našeho soupeře, ale moje pozorovací kapacity byly omezené a rozptýlené primitivní snahou zůstat naživu.
Děkuji za optání.
Nedá se úplně říct, jestli těch několik vojáků v rudých cárech okolo mne se jen nemělo náladu nechat sežrat, nebo se bez nadšení couralo mi zachránit zadek. Každopádně ze mne shodili ty rozparáděné uječené zmetky, a dokonce mi pomohli na nohy, než za mne hrdinně položili život.
Tak to nějakou dobu šlo.
Chvíli jsem špásoval s Lady Gaga s upířími zuby a bílým koňským ocasem. Ještě taky s čímsi, co vypadalo jako Putin na steroidech a s několika, jenž možná byli lidé a jen páchli jako tchoři.